Vnitřní dítě
V dnešní době je tohle téma velice populární. Přijde mi, že ho jde slyšet z kdejakého rohu. Každá druhá žena se zabývá svým vnitřním dítětem. Názory na toto téma jsou však různé. Jedni chápajícím pohledem přikyvují hlavou, druzí si klepou na čelo. Co si ale vlastně pod pojmem vnitřní dítě máme představit?
Já tento pojem vnímám jako tu dušičku uvnitř mě. Malou holčičku, o kterou musím pečovat stejně tak, jako o své tělo. Ta, která má na všechno svůj názor, než na řadu přijdou rozumové myšlenkové pochody. Ta, která ráda sní. Ta, která se raduje z drobností a maličkostí. Např. osvětlené domy o Vánocích, polštářová bitva s manželem, nebo stavění hradů z písku s dětmi.
Vnitřní dítě je součást naší osobnosti, avšak není vidět. Dost často jej umíme skrýt, přehlížet, nebo dokonce i udusat do země. Je to právě vnitřní dítě, která nejčastěji během dne zahrnujeme výčitkami a kritikou. Možná z tohoto důvodu je to nejcitlivější část nás samotných.
O čem to tady vlastně celou dobu mluvím? Je to naše podvědomí, naše soukromá a vlastně i dost intimní část, kterou navenek neukazujeme. Víme o ní jen my. Je to taková naše černá skříňka, ale nikdy se k ní nikdo nedostane, pokud jí sami neodemkneme. A někdy jí zamykáme i sami před sebou, a co pak teprve před někým cizím.
Dělá vám problém se otevřít někomu cizímu?
Chcete říct nahlas svůj názor, ale bojíte se, jak bude přijat?
Nenapíšete tomu klukovi, který se vám tak strašně líbí, protože co když se nelíbíte vy jemu?
Máte pochyby a nejistoty?
Jako malé děti přijímáme určité vzorce chování, společenského vystupování, pravidla vzájemného soužití, hodnoty, postoje. Tato socializace, stejně tak jako u malého dítěte, je nezbytná pro přežití uvnitř společnosti, ovšem přináší konflikty. Např. ve chvílích, kdy se dítě vzteká, bojí, pláče a je reakce rodičů určitá forma potlačení, ignorování, odmítání, zlehčování situace, posměch, ponižování, popř trest. Z konkrétní psychologické literatury vychází: pokud se tomuto dítěti nedostalo potřebné podpory a podmínky pro jeho rozvoj, nemohly se dokončit úkoly jednotlivých vývojových fází a ty zůstaly v naší psychice zablokovány. Tato zranění (nezpracované emoce a nenaplněné potřeby) v sobě nese naše vnitřní dítě. Takové nepochopené dítě, jak rodiči nebo dospělými jedinci v jeho okolí, si nese zranění a blokace a určitým způsobem se s nimi musí vyrovnávat a nastavuje si tak nezdravé strategie a vzorce chování, aby fungovalo a přežilo. Co se stane s tímto jedincem, když dovrší dospělosti? Jako dospělý si své zranění nese dál, toto nelze přehlížet ani vymazat. A spolu s ním si nese také své nezdravé způsoby chování. Ty se však pro něj stávají nepřínosné. Je pro něj náročné vyjadřovat své emoce, či své potřeby, prožívá nekontrolovatelné výbuchy vzteku, hněvu, úzkosti. To všechno je příčinu toho, že se snaží ukrýt svou zranitelnost. Je k sobě velice kritický, bojí se odmítnutí, nedokáže být otevřený při intimitě ve vztahu, nevěří si a pouhou přílišnou pracovitostí se snaží dokázat, že je DOST. Nechává se využívat druhými, protože touží po lásce, pozornosti, přijetí, bezpečí,….
Zní to trochu děsivě, viďte? Co vám tímto článkem chci říct? Mějte nejvíce na světe rádi sami sebe. Dopřejte si tolik lásky, kolik jen vaše duše je schopna pojmout. Čeho se na nás dopustili jiní, s tím se už nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami. François de La Rochefoucauld
Foto: Pixabay
Míša Svrčková
Co pro mě znamená zdraví:
- svoboda
- žít naplno, plnit si své sny
- dělat co mě baví
- vydělávat, užívat si
- cestovat
- emoce, štěstí, úsměv, hojnost
Další články
